Z původních 1500 akrů bujné tropické vegetace na původním Oceánském ostrově (Ocean Island), zbylo pouhých 150 nevytěžených akrů, kde přežívají Banabánští obyvatelé. K říjnu 1996  dosáhla populace Banaby 500 obyvatel, včetně několika státních úředníků z Kiribati a jejich rodin. V roce 2001 kvůli období sucha a přestěhování některých obyvatel zpět na ostrov Rabi, přebývalo ve své domovině něco málo přes 200 Banabánů.

Rada náčelníků (The Rabi Council of Leaders) spravuje Banabu z Fiji při měsíčních nákladech přibližně 12,000 USD. Banabány zastupují v Kiribatském vládním shromáždění dva členové. Banabáni často vyjadřovali své přání, vidět jeden den Banabu jako nezávislý národ a stát. Zatím mají pouze statut komunity, a jsou rozděleni do dvou rozdílných tichomořských národů (Fiji, Kiribati), bez skutečného vlivu na vlastní budoucnost a zemi. Dokonce i charitativní projekty musí být nejdříve schváleny příslušnými vládami, dalšími příklady mohou být oblast vzdělávání, a zdravotnictví. Jedním z hlavních problémů plynoucích z této závislosti, je přání Kiribatské vlády pokračovat v těžbě fosfátů na Banabě.

NEZÁVISLOST A TĚŽBA NA BANABĚ

Banabané věří, že Kiribati trvá na své držbě Banaby v naději, že jednoho dne bude moci znovu otevřít těžbu fosfátů, která pro ně byla dlouho hlavním zdrojem příjmů. V roce 1990 byla najata Australská těžební společnost na vypracování zprávy o možnosti pokračování v těžbě fosfátů na Banabě. Podle zprávy fosfáty obsahují mnohem více kadmia, než povolují normy Britského společenství národů, což by limitovalo případný vývoz fosfátů především do zemí třetího světa. Z tohoto důvodu, a kvůli rozsahu chátrání původního těžebního zařízení (drtičů, sušáren, atd., které byly na ostrově ponechány když ho opustila B.P.C. v roce 1980), je renovace a znovuzprovoznění zařízení v současnosti finančně neúnosná.

V letech 2000 a 2001 prováděla Kiribatská vláda další studie, tentokrát s novozélandskou společností. Původní vlastníci půdy na Banabě, mnozí z nichž nyní žijí na Rabi, jsou proti dalšímu vytěžování jejich půdy.

Bohužel, dokud zůstanou jakékoliv zbytky fosfátů na ostrově, bude Banaba cílem záměrů další těžby. remining.  Dalším zajímavým aspektem je, že pokud někdy bude provedena rekultivace a rehabilitace krajiny, fosfát by se nejdříve vytěžil. Myšlenkou zde je použít zbývající fosfátové zásoby na zaplacení rekultivace a základní potřebné infrastruktury ostrova.

Hlavním problémem s touto myšlenkou je, zda Banabané ještě mohou věřit nějaké těžební společnosti a vládě, že dodrží svá slova a opravdu ostrov po těžbě zrekultivují. Nakonec, stejné sliby dostali při započetí těžby a vše co jim dnes zbývá z jejich ostrova je 150 akrů půdy, hromady rozpadajícího se zařízení a mechanizace a mezi tím domy ve kterých žijí.

Oblast vytěžená na Banabě do roku 1957

PROČ NEMŮŽE BÝT BANABÁNŮM PŘIZNÁNA NEZÁVISLOST?

Další teorií za důvodem, proč se Kiribati nechce vzdát Banaby, je fakt, že Banaba je jediný vyšší ostrov v celém souostroví Kiribati. S ohledem na globální oteplování a zvyšování mořské hladiny, Banaba je jediný ostrov, který není korálovým atolem. I když horních 60 stop (1 stopa = 30,48 cm) povrchu ostrova bylo odtěženo, stojí přes 100 stop nad mořskou hladinou.

Jiným překvapujícím aspektem je, že i přes veškerou devastaci a poškození životního prostředí, které ostrov potkalo za posledních 100 let, Banabě stále zůstává schopnosti produkovat úrodu. Sucha byla vždy hlavním prlbémem ostrova, způsobujícím vymírání již tak omezené vegetace. Ale když přijdou deště, ostrov dokáže produkovat úrodu a vegetaci s neuvěřitelnou rychlostí. Spojení vody, humusu a přírodního fosfátů vytváří ideální prostředí které je snem každého zemědělce.

To je, opět, prostředí zcela odlišné od ostatních atolů Kiribati, které jsou nízko položené a složené pouze z písku a korálů, bez významějšího podílu bohatých půdních struktur. Při dostatečné dodávce vody by Banaba mohla dodávat zemědělské produkty celému regionu.

Podle zpráv z Rabi jsou obavy, pokud si Banabáni nezachovají přitomnost ve své domovině, Kiribati si Banabu zcela přisvojí.

JAKÁ BUDOUCNOST ČEKÁ BANABU?

Během 21. století se na Banabě mnoho nezměnilo. Těžba samozřejmě byla zastavena v listopadu 1979, když poslední loď s fosfátem opustila ostrov a ten byl předán zpět Banabánům. Mnoho bývalých zaměstnanůc BPC (společnosti těžící fosfát) je šokováno, když vidí zruinovaný stav, do kterého se ostrov nyní dostal, obzvlášť když svého času zde byla používána nejpokročilejší těžební technologie té doby. Některé z budov zaměstnanců a společnosti byly velmi působivé, v některých starých domech jde stále nalézt zbytky keramického nádobí Royal Dolton a překvapivě kanalizace a rozvod vody stále funguje, pokud najdete kohoutek.

Nikdo se však nezajímal, jak Banabané budou platit za údržbu, aby se vše udrželo v chodu. Jak zaplatí lodní spojení na ostrov. Dostat v současnosti loď na Banabu, s nezbytnou dodávkou potravin a pošty několikrát do roka, je velký problém. Odlehlost ostrova je jedna z hlavních překážek všech plánů na obnovu.

Když BPC opustila Banabu v roce 1979, všechno movité vybavení bylo přenecháno tehdejší Kiribatské vládě. Ta odvezla vše, co nebylo "přikováno". Například z výborně vybavené nemocnice už zbyly pouze základy a keramické umyvadlo a velké světlo v operačním sále. Pokusy o jejich demontáž a odvoz vedly pouze k poničení stropu.

JAK BANABANÉ NYNÍ PŘEŽÍVAJÍ

Banabánské děti žijící v současnosti mezi ruinami na Banabě

Žít na Banabě je snem každého Banabána. Každý starší Banabán mluví o touze umřít a být pochován ve své domovině, bez ohledu na těžký život mezi ruinami a v nedostatku kokosovníků a pandanusů potřebných pro postavení jejich klasického obydlí. Banaba je pro ně domovem, jediným místem na světě, o kterém mohou říct, že tam opravdu patří. Země kterou vlastní, a jak říkají, jejich SVOBODA.

I přes nedostatek přírodních zdrojů potravin zanechaných na zpustošeném ostrově, Banabání spoléhají nejvíce na oceán a přilehlé útesy, stejné jako jejich předkové po staletí. Vypadají zdravě, šťastně a jsou zajedno s duchem své země. Věří, že oni jsou ti šťastnější, zatímco jejich rodiny a příbuzní žijící na Rabi a jinde, sní o dni, kdy se vydají na pouť do své milované vlasti.

Toto těžké břímě je dědictvím 100 let těžby fosfátů a koloniální nadvlády. Vlády zúčastněných zemí (Velká Británie, Austrálie, Nový Zéland) potichu a pohodlně daly ruce zpět, doufajíce že Banabáni jako národ budou absorbováni do Kiribatské společnosti. Jsou spokojení, že právní spory jsou ukončené a případ Banabánů, za který nesou plnou zodpovědnost, dávno mrtvý a pohřbený. Neuvědomují si a možná ani nechtěji, že Banabánská totožnost a kořeny jsou nyní silnější než kdy jindy.

Pro Banabány bude Banaba vždy jejich domovem, i když nyní se z nich stali 'zapomenutí lidé Tichého oceánu'